Kurz se Sabine Mosen: Jak se trénuje lehkost

Sabine Mosen, licentovaná učitelka školy lehkosti Philippe Karla, už navštívila Českou republiku víckrát a našla si zde své příznivce. Svědčil o tom i beznadějně zaplněný kurz, který se konal první červnový víkend v Žižkovci u Hradce Králové. Konečně se i mně podařilo seznámit se s touto velmi příjemnou paní osobně a porovnat její způsob s trénováním jejího učitele.

A rovnou mohu říct, že rozdíl byl poměrně velký. Samozřejmě ne ve filozofii výcviku koně či volby metod práce, ale v celkovém způsobu vedení hodiny i v samotném vystupování obou dvou zkušených a nesmírně kvalitních trenérů. Oba dva mají bystré oko, kterému neunikne ani jediný křivý krok koně či nesprávný pohyb jezdce. Oba dva dokážou okamžitě vyhodnotit problém a mezi několika různými řešeními najít to, které dané dvojici nejvíce sedne. Avšak zatímco Philippe Karl je doslova šarmantní Francouz plný elánu a ostrého humoru, Sabine Mosen je klidná Němka s téměř mateřským přístupem a neochvějnou trpělivostí. To ale neznamená, že její hodiny jsou nudné a přístup změkčilý! Přestože dokáže uklidnit i nervóznější jezdce, ví, kdy „přitlačit" a žádat důraznější pomůcky i jak vyprodukovat energičtější pohyb vpřed.

V krásném prostředí aktivní stáje Žižkovec jsme se v pátek ráno sešli komorně na prvním výcvikovém dni víkendového kurzu „légerèté". Venku začínal letní pařák, ale v prostorné hale s kvalitním povrchem byl příjemný stín. Paní Mosen měla před sebou perný den, který jí končil až večer; během něho se plně věnovala devíti (vlastně deseti) dvojicím, které potřebovaly řešit nejrůznější jezdecké problémy či „jen" zdokonalit to, co umí. Všichni jezdci už měli se školou „lehkosti" zkušenost - buď se už účastnili přímo kurzů s paní Mosen nebo docházeli jako jezdci a diváci na jezdecké víkendy Claudie Benedely, která je druhou pravidelnou trenérkou v této stáji. Proto jsme nyní - až na jednu výjimku - neviděli úplné základy práce ve stylu „légerèté", tedy nácvik odžvýknutí na pohyb udidla, učení koně na přilnutí či základní ohýbání. Přesto bylo složení frekventantů pestré a divák mohl pochytit mnoho důležitých informací z různých oblastí korektního jezdectví.

Pojďme se blíže podívat na několik příkladů, jak paní Mosen pracovala s různými koňmi a lidmi:

Mladý veliký valach, zatím poněkud těžkopádnější, potřeboval „rozvázat" pohyb: chodil ztuhle, bez prostoru a bez kmihu, což jsou základní předpoklady jakékoli další jezdecké práce. Velmi pravděpodobně s nedostatkem kmihu souviselo i nestálé nesení hlavy, především pak její zvedání v přechodech. Tato dvojice začala pracovat na korektním ohnutí a na přechodech, protože tyto dva cviky uvolní svaly koně a pouze tak bude jeho pohyb prostorný a energický. Kvůli onomu nestálému nesení hlavy koně měl jezdec za úkol neustále svýma rukama následovat hubu koně a tak udržovat rovnoměrný kontakt; když kůň přizvedne hlavu (což bylo časté především při přechodu ze cvalu do klusu), i jezdec má přizvednout ruce.

Práci na uvolnění zahájili v kroku ohýbáním v obloucích a dovnitř plecí na kruhu (či spíše „zádí ven"), což výrazně pomohlo rozvázat pohyb zadních nohou. Po oklusání a ocválání se pustili do zlepšení kmihu a celkového oživení pohybu koně: k tomu jsou nejlepší korektně provedené časté přechody, zde především mezi klusem a cvalem. Přechody střídali s protažením v klusu. Přestože tento kůň neměl problém s rovnováhou, jezdec musel dbát, aby právě nyní nepadl na předek, ale pouze vytáhl krk z kohoutku.

Podobný problém - tedy poněkud „svázaný" pohyb bez kmihu - měl i mladý holštýnský bělouš. Ten, narozdíl od předešlého koně, měl navíc tendenci padat na předek a lehat si do otěže. I s ním pracovali zpočátku na korektních a okamžitých přechodech, přičemž jezdkyně musela dávat velký pozor, aby jí kůň při přechodu dolů nelehal do otěží. Tento problém vždy řešila dočasným přizvednutím rukou. Především při nacválání a cvalu se kůň snažil položit do udidla a někdy i zarolovat. Bylo potřeba ho nacválat ve vyšší pozici hlavy s nosem výrazně vepředu.

Ohýbání koně prováděli v klusu na vlnovce. Zde si už musela jezdkyně kromě případného lehání koně do rukou hlídat i dobrý pohyb vpřed (neokopávat koně holení, ale použít pro úpravu tempa tušírku) a správné ohnutí, které musí začít už u týlu koně, nikoli až před kohoutkem.

Přestože je tento kůň rád na předku, musí se naučit vytáhnout dopředu a dolů - aniž by přitom ztratil rovnováhu. Je nutné dodržovat postup: dostat koně do korektního držení těla, čili v případě potřeby „otevřít" týl = dostat jeho nos před kolmici > ohnout ho > a až nakonec nechat vytáhnout. Přitom kůň musí udržovat stálé tempo. Díky tomu, že se kůň před vytažením ohne, protáhne výrazně lépe vnější stranu krku, uvolní svaly a tím i rozváže postupně celé tělo. V korektním (lehkém) vytažení pak jezdili v klusu i změny směru a později nechali koně vytahovat se i ve cvalu na velkém kruhu. Pohyb koně se výrazně zlepšil, kůň se uvolnil a jeho kroky byly prostornější. To vše ještě zdokonalili přechody mezi dovnitř plecí na stěně a energickým vyklusáním s postupným vytažením koně a prodloužením jeho kroků.

Zcela jiný problém měla další jezdkyně s půjčenou klisnou. Na ní bylo vidět dlouhodobější nesprávné ježdění, protože klisna měla výrazně převrácený krk, tendenci chodit prohnutá a utíkat před přilnutím nad otěž. Současná jezdkyně sice udělala během doby, co ji jezdila, velký kus práce, přece jen však potřebovala zlepšit přilnutí, které bylo nestálé a nejisté.

Na tento typ problému je vhodné pracovat na tzv. akci-reakci. Je to metoda, jak koně naučit, aby se na signál vytáhl dopředu a dolů za udidlem. Jezdec působí rukama do koutků huby a zesiluje přitom tlak. Až je tento koni nepříjemný a začne jít proti němu, jezdec povolí a koně nechá, aby se vytáhl přesně na opačnou stranu - dolů. Přitom ho chválí. Postupně se kůň naučí, že začne snižovat hlavu jen na zvednutí rukou, později jen na neznatelné zvednutí rukou. Nejdříve stačí jakákoli reakce koně směrem dopředu a dolů, později pak jezdec tento pohyb ohraničí, aby kůň příliš nepadal na předek - stačí, aby snížil hlavu na úroveň ramenního kloubu. Vždy je však nutné, aby se začal vytahovat až na signál, který mu dá jezdec, nesmí si vytáhnout otěže sám od sebe!

Protože jezdkyně měla problém provádět akci-reakci ze sedla, začala se to učit ze země. Až později sedla na koně a nejdříve v zastavení, pak i v kroku ho učila natáhnout se dopředu a dolů na vytažení udidla do koutků. Jezdkyně byla zvyklá na lehké přilnutí; při tomto cviku se však nesmí leknout toho, že tlak působící nahoru může být silnější, než na co je zvyklá. Jako dobrý tip jí Sabine Mosen doporučila používat otěže bez zarážek, které je snadnější propustit mezi prsty.

Zkoušeli postup: zastavení > akce-reakce > po snížení hlavy vykročit. Přitom je třeba dávat pozor, aby se kůň nezaroloval, a zároveň jezdec nesmí při vytahování koně dolů zahodit otěže a ztratit kontakt. K tomu je dobré mít ruce od sebe. A samozřejmě je třeba koně pochválit za každý náznak správné reakce.

Je třeba počítat s tím, že nejtěžší je začátek, než kůň pochopí, co má dělat. Ale i přesto se na konci hodiny klisna poslušně natahovala - nyní je třeba tuto reakci upevnit postupně v jednotlivých chodech a ježdění v pozici s hlavou dole prodlužovat.

Samozřejmě nejednalo se pouze o řešení naprosto základních nedostatků - na kurzu byli předvedeni i starší a zkušenější drezurní koně. S jedním z nich procvičovala jezdkyně pod vedením paní Mosen korektní a hladký přeskok. Koně museli nejdříve na tento cvik připravit. Potřeboval rozhýbat krk a zlepšit kmih. Pracovali v dovnitř pleci; nejdříve v kroku a pak v klusu jezdkyně důkladně ohnula koně na malém kruhu a při zachování ohnutí vjela na dlouhé stěně do dovnitř plece. Až kůň povolil v krku, rozcvičili i jeho záď nacváláváním z kroku v dovnitř pleci (ta byla zvolená proto, že kůň měl při nacválání na stěně tendenci utíkat zádí dovnitř).

První přeskok, který jezdkyně předvedla v X, nebyl korektní (kůň přeskočil nejdříve předkem) a nepodařila se příliš ani jeho oprava. Paní Mosen proto sáhla po osvědčeném postupu: nacválat na velkém kruhu z renversu do kontracvalu. Díky tomu, že záď koně je na druhé stopě, nemůže přeskočit nejdříve pouze předkem. Pokud by náhodou přeskok rozložil, předek se naopak opozdí, což není tak velká chyba.

Dvojice jezdila nejdříve na velkém kruhu vlevo v kroku a několikrát procvičila kontrasestavení. Z toho pak jen jezdkyně vyvedla záď ven a byl na světě renvers. V X pak změnila kruhy a pokračovala po kruhu vpravo na druhou ruku normálně v jedné stopě. Poté vše provedla ve cvalu: levý cval na levém kruhu > kontrasestavení > renvers. Když to šlo dobře, v X dala pomůcku pro přeskok do kontracvalu, který se povedl hladce a korektně, a pokračovala v kruhu na pravou ruku, kde přešla do klusu, kroku a koně pochválila. Celý cvik několikrát zopakovali - vždy s úspěchem. Takové přeskoky jsou pak bezpodmínečným základem přeskokových řad.

S dalším drezurním koněm chtěla jezdkyně pracovat na shromáždění. Na to paní Mosen odpověděla, že to samozřejmě mohou udělat, ale až z dobrého protažení. Proto je třeba nejdříve koně korektně protáhnout dopředu a dolů, uvolnit svaly a rozhýbat klouby. Výborně se hodil cvik, kdy dvojice střídala malý kruh a dovnitř plec na stěně. Na malém kruhu důkladně ohnout a při zachovaném ohnutí koně vyvést na stopu podél stěny do dovnitř plece. Protože jezdkyně měla problém svoji klisnu řádně ohnout, docílila toho nejdříve v zastavení, kdy ji výrazně ohýbala do strany a chvíli tak nechala postát, aby se uvolnily vnější krční svaly. Kdykoli bude problém s ohnutím koně, lze do práce začlenit tento postup.

Dalším krokem bylo, že v dovnitř pleci bude kůň zkrácenější a na malém kruhu ho jezdkyně nechá se trochu vytáhnout; přechody mezi zkrácením a vytažením mají být viditelné, protože i ty uvolňují koni pracující svaly. V klusu pak klisně v těchto přechodech pomohlo střídání těžkého sedu v dovnitř pleci při zkrácení a lehkého klusu na malém kruhu při prodloužení. Nakonec stejný postup provedli i ve cvalu, samozřejmě po dovnitř pleci následoval poněkud větší „malý kruh". Zde již kůň měl občas problém se v natažení unést a přecházel samovolně do klusu.

Po procvičení natažení a uvolnění koně se mohlo přejít k vytouženému shromažďování. Ano, oblíbené přechody klus > zastavení > couvání > klus. Protože klisna měla tendenci utíkat zádí dovnitř, prováděli je v dovnitř pleci a couvání zpočátku věnovali velký prostor (několikrát nechali klisnu korektně procouvat půloblouk). Z korektního couvání následovalo okamžité a energické vyklusání shromážděným klusem. Ten je sice pomalý, ale zato musí být velmi pilný! Protože právě při tomto vyklusání měla klisna problém s okamžitými reakcemi na pobídky, soustředila se práce na správnou přípravu k vyklusání: oddělit pomůcky holení a otěžemi, správně sedět a už dopředu myslet na klus. Přechod dolů, tedy z klusu do zastavení, zlepšuje shromáždění tím, že v dovnitř pleci už má jezdec pasivně připravenou vnější holeň za podbřišníkem a do ní se vlastně kůň při zastavování „opře" a podsadí. Stačí jen lehce přizvednout ruce. Celý tento postup pak při důsledném provedení koně shromáždí do takové míry, že se stane základem pro nácvik korektní piafy.

Samozřejmě byl pátek plný dalších zajímavých postřehů a tipů na správnou práci s koněm; Sabine Mosen například prací na velkých kruzích v sestavení dovnitř a kontrasestavení narovnávala výrazně křivého koně, řešila s jezdkyní správné dávkování pomůcek při přechodech, aby kůň začal reagovat okamžitě na lehký dotyk, ale přitom se nerozčiloval, či učila mladou „skoro remontu" naprostým základům ohýbání a vytahování se za udidlem.

Sobotní večer měli jezdci i diváci slíbenou velmi zajímavou podívanou: paní Mosen přivezla nová DVD Philippe Karla, na nichž tento jezdec a trenér představuje své nejlepší žáky - licentované učitele školy lehkosti, kteří dosahují se svými koňmi té nejvyšší jezdecké úrovně.

Je dobře, že na Žižkovci pravidelně probíhají tyto jezdecké kurzy a že se i v naší republice „jezdí lehce". Každý, kdo chce o tomto způsobu práce s koněm vědět víc a přitom nevládne cizími jazyky, zde má jedinečnou možnost vidět, (česky) slyšet i na vlastní kůži zkusit, jaké je to jezdit skutečné a oficiální „légerèté". Díky tomu, že paní Mosen se v této stáji objevuje několikrát ročně a po zbytek času tam pravidelně dojíždí Claudia Benedela, která dokáže v jejím duchu pokračovat, je možné touto metodou pracovat se svým koněm systematicky a pod poměrně častým odborným dohledem.

Termíny, kdy se v Žižkovci konají další jezdecké kurzy s uvedenými trenérkami, najdete na stránce JK Žižkovec.

PS: Pokud nerozumíte některým pojmům v této reportáži, doporučuji pročíst seriál Škola lehkosti Philippe Karla, kde je mnoho vysvětleno.